Předmluva ke knize
S míčem na vrchol
aneb stejně začínal i Jiří Zídek
vydání první
Praha 1996
Milí baskeťáci
Tato knížka je určena vám všem, kteří máte zájem o to, aby vás míč víc „poslouchal“. A pokud vás už poslouchá, ale moc si nefanděte, tak aby vás poslouchal ještě více. Je psána tak, aby byla srozumitelná všem, tedy i těm,kteří právě začínají. A proto také doufám, že trenérům ani odborným pracovníkům nebude vadit, že zde není používána přesná basketbalová terminologie. Je to z důvodu lepšího pochopení, zvláště při popisu cvičení.
Knížka není ani metodickou příručkou ani není žádnou knížkou z oblasti odborné.Ani zde není přesně specifikováno, komu a ve kterém období je určena. Řekl bych to asi takto: Je určena pro všechny. Pro všechny, kteří se chtějí zdokonalit v ovládání míče nebo kteří chtějí někomu poradit, jak se v ovládání míče zdokonalit. Mnohá cvičení mohou být také používána jako zpestření při rozcvičování nebo vyplnění odpočinkových fází. Mohou být také používána, tedy až po určitém stupni zvládnutí, jako cvičení s určitým zatížením, popřípadě jako cvičení posilovací. Hlavní důraz je však kladen na individuální zdokonalování.
Co to vlastně je ovládání míče? To jsou prakticky všechny činnosti, které může hráč s míčem během hry provádět. S výrazem ovládání míče je velice úzce spjat pojem cit pro míč. Jak má kupříkladu lyžař cit pro sníh, vodní slalomář cit pro vodu, má basketbalista cit pro míč. Samozřejmě, že zde, podobně jako v jiných sportech, hrají svoji úlohu vrozené dispozice. Někdo má cit pro míč lepší, někdo horší a s tím související schopnost osvojovat si nové činnosti s míčem rychleji nebo pomaleji. Všechna cvičení, která jsou zde popsána, vám mohou pomoci získat lepší cit pro míč.
Klíčem k úspěchu však je provádět všechna cvičení, už od těch nejjednodušších, správnou a bezchybnou technikou, ve které nesmí chybět to nejzákladnější, tedy správné držení míče. Nesmíte dopustit, aby se míč dostal do styku s dlaní. Možná by nebylo od věci,provádět tato cvičení ve viněných rukavicích, kde jsou odstřižené všechny prsty. Míč potom, při kontaktu s dlaní, klouže a některá cvičení prostě nejdou udělat. Uděláte je pouze v případě, že míč budete držet tak, jak se má,tedy v prstech.
Výhodou je, že cvičení nejsou náročná ani na prostor ani na technické vybavení. Zpočátku nepotřebujete nic jiného než míč a kousek místa. Napsal jsem nic jiného, ale potřebujete mnohem víc a pokud to nemáte, je lepší si knížku vůbec nekupovat. To, co potřebujete nejvíc, je pevná vůle a chuť se něco naučit. Já však pevně věřím, že mnozí z vás ji určitě mají. K žádnému cvičení však nelze přistupovat, s dnes tak populárním „to nejde“. Nejdřív si každý pro sebe musí říct „já to neumím“. Pokud tam nechybí „chtěl bych to umět“, pak už nebrání skutečně nic, protože se to určitě naučíš. Z praxe mám vyzkoušeno, že všechna cvičení se dají, po určité době, celkem bez problémů zvládnout. Začínat, samozřejmě, nebudete hned s těmi nejsložitějšími, ale půjdete od těch nejjednodušších. Mnohá z těchto cvičení, i se dvěma míči, bez problémů a bez zrakové kontroly zvládají už desetileté děti. Ale také z praxe vím,že i jednodušší nezvládají ani osmnáctiletí. To je však jenom z důvodu, že jejich vůle nebyla tak silná nebo se s tím před tím nesetkali. A já bych chtěl, aby každý,kdo má zájem, mohl tedy do souboru těchto cvičení nahlédnout.
Někteří z vás mohou třeba namítnout, proč mám provádět cvičení na první pohled s basketbalem nesouvisející nebo cvičení se dvěma, či dokonce třemi míči, když se basketbal hraje s jedním? Odpověď na to není jednoduchá, protože se nedá říct jednou větou. Těch důvodů je mnoho a já samozřejmě nemůžu vyjmenovat všechny, ale pokusím se odpovědět těmi, pro vás nejvýstižnějšími.
Basketbal je sportovní kolektivní hra, kde se žádná situace prakticky nikdy neopakuje naprosto stejně. Jsou zde tisíce situací, které trvají třeba jenom zlomek sekundy. Hráč se v této krátké době musí nejenom rozhodnout jak situaci v daný okamžik vyřešit, ale i toto rozhodnutí musí realizovat, a pokud možno co nejlépe. Protože v tento okamžik se třeba rozhoduje utkání. Ale jedna věc je správně se rozhodnout, a druhá, také to tak správně udělat. A zde se mnohdy setkáme s problémem techniky a ovládání míče. Některý hráč třeba vůbec nemůže uvažovat, že by situaci vyřešil jinak, protože jeho ovládání míče není takové, jaké by situace vyžadovala, je limitován technicky. Jiný hráč se zase rozhodne špatně, ale ne z důvodu, že by to technicky nezvládl, ale proto,že si sám nevěří, že to dokáže. Zde, opět z praxe mohu potvrdit posledně jmenovaný případ, kdy byla cvičení prováděna s dospělými hráči. Hráči pak sami, po určité době,tvrdili, že si víc dovolí, že je míč víc poslouchá, že si víc věří a že z toho mají prostě lepší pocit. A basketbal je hra, kde vynikají právě ti hráči, kteří se nejlépe orientují v těch nejsložitějších situacích. V utkání je situace: Utkání vrcholí, ležíš na zemi v hloučku hráčů, potřebujete dát koš a do konce hry už moc nezbývá. Ty musíš driblovat vkleče, vsedě, vleže nebo přesně přihrát mezi nohama protihráče a to tě třeba ještě soupeř drží za ruku nebo za tričko. A ty si s tím musíš poradit. Proto se nesmíte divit, až si některá cvičení s jedním, dvěma či třemi míči budete v různých polohách zkoušet.
A třeba velice brzy v utkání zjistíte, že vám některé momenty ve velice složitých situacích vůbec nejsou cizí, vzpomenete si, že jste se s něčím podobným už setkali a celou situaci s úspěchem vyřešíte. Dále se podívejte na jednoduchý příklad. Malý, třeba začínající baskeťáček, dostane úkol: jednou rukou budeš driblovat a druhou rukou musíš sebrat tenisák, kámen nebo něco podobného. Co se stane? Sklopí hlavu a bude pečlivě sledovat míč, kterým se snaží driblovat. Po chvíli se podívá na věc, kterou má sebrat. Míč mu uteče nebo do něj bude všelijak mlátit, jenom aby ho udržel při driblinku. To se bude několikrát opakovat, až třeba po chvíli, na velice kratičkou dobu, jeho oči opustí basketbalový míč a pokusí se strašně rychle tenisák nebo kámen sebrat. Po chvíli se mu to podaří. Někomu po kratší době, někomu po delší. Neustálým opakováním se bude doba, po kterou oči nesledují basketbalový míč nepatrně prodlužovat, až nakonec sám zjistí, že to docela v pohodě zvládne a že nemusí s tou druhou činností vůbec spěchat. Po nějaké době dostane těžší úkol. Jednou rukou budeš driblovat a druhou si budeš tenisák vyhazovat do výšky a znovu ho chytat.
Zase po nějaké době vystřídáš tenisový míček za druhý basketbalový míč. A už máte v ruce dva míče. A jeden z nich bude, už vždy,bez zrakové kontroly. Oči budou přeskakovat z jednoho na druhý, ale jeden vždy bude bez zrakové kontroly. Stejná situace je i při driblinku dvěma míči najednou. Zraková kontrola musí být rozložena. Zase po nějaké době zjistíš, že svoji „silnější“ ‚ruku již očima prakticky nekontroluješ. Ale co s díváním na slabší ruku? Pomůžeme si třetím míčem, který třeba vedeš nohou jako fotbalista. Když k tomu všemu přidáš třeba slalomovou dráhu, kterou musíš se všemi míči projít, je zraková kontrola na driblující míče prakticky vyloučena. A jsme u dalšího důvodu, tedy odstraňování zrakové kontroly a je vždycky lepší zaměstnat druhou ruku jinou činností, než neustále opakovat: nedívej se na míč, nebo sám pro sebe: nesmím se dívat na míč. A je prakticky jedno o jakou činnost se jedná. Ať už je to, již zmíněné sbírání předmětů, pohazování si, dotek s dlaní soupeře nebo stačí mít na stěně nakreslených deset čísel a trenér potom jenom zadává úkoly.
Řekne například 153 a hráč musí se rukou co nejrychleji dotknout jedničky, pětky a pak trojky, ale druhá ruka při tom musí driblovat atd. Pokud se vám podaří odstranit zrakovou kontrolu, můžete se začít soustřeďovat na ostatní činnosti s míčem, které budou teď daleko rychlejší, přesnější a hlavně účinnější. Samozřejmě tak rychle a lehce, jak to zde bylo stručně popsáno, to nejde. Tisíckrát a tisíckrát musíte opakovat tato cvičení, než odstraníte chyby a můžete dál nebo se viditelně zlepšíte.
Pamatujte si, že úspěch přichází jenom k těm, kteří o něj usilují!
Ničeho se nebojte. Vezměte knížku a zkoušejte. Uvidíte, že vás za chvíli začnou napadat další a další cvičení. Že nemáte kde? Na to hned zapomeňte. Venku je místa dost. A pamatujte si: „Ten, kdo chce něčeho dosáhnout, si najde způsob, ostatní hledají výmluvy“.
Kdysi jsem četl článek o jednom slavném basketbalistovi. Ten, když šel s dívkou na procházku, tak jednou rukou vedl svoji dívku a v druhé držel míč, nebo s ním dribloval. Chodil s ním také do kina, ležel vedle něj, když usínal. Slavný Magic Johnson chodil na nákupy a s sebou měl vždy basketbalový míč s nímž dribloval. Vím, že se teď mnozí usmíváte, ale proč? Připadá vám snad legrační, když jdete na procházku a vedle někdo jede na kolečkových bruslích nebo hraje v létě hokej s tenisákem nebo vedle na plácku fotbal? Já myslím, že určitě ne. No a jaký je v tom rozdíl? Vezmete si míč a zkoušejte a poperte se s tím. Nikdy se nevzdávejte. Za pár let uvidíte, že stejně tak vyjukaní kluci a holky, jako jste dnes vy, budou obdivovat vás a vaše kousky s míčem, tak, jako vy dnes obdivujete ty nejlepší.
Basketbalový míč je krásná věc a je asi nejkrásnější v okamžiku, kdy prolétá košem soupeře. Má rád společnost, není rád sám. Ty pokud chceš něco dokázat, tak ho musíš mít také moc rád. Jeho nejmilejší společností jsou tvoje, tréninkem zpocené ruce. On ti tvoji lásku mnohokrát vrátí, na to se můžeš spolehnout. Musíš si ho vážit, a když se ti nebude dařit a on ti bude utíkat, na něm si zlost nevylévej, on za to nemůže. Na něj se nezlob, místo nadávek a kopanců, mu dej kus svého srdce, s ním si hraj a on ti zůstane zaručeně věrný. On tě pak bude poslouchat, bude tvůj věrný kamarád a spolu s ním mnohé dokážete.